Říká se, že čeho je moc, toho je příliš. Propagandistický plátek Forum 24 se opět překonal ve štvavosti a šíření nenávisti. Tentokrát se role ideologicky zapálené fanatičky ujala Jana Hovorková, která se zaměřila na Jaromíra Nohavicu. Ten totiž nazpíval politicky motivovaný text pod názvem „Počkáme, co řekne“, v němž vypíchl české lokajství. Na jedné straně vyvolal značný ohlas u veřejnosti, na straně druhé to schytává od potrefených hus, které fungují právě na principu, jenž Nohavica ve své, pro mě brilantní, písni výstižně popisuje.

Paní Hovorková se rozhodla Jarka Nohavicu totálně poplivat. Vzala to zeširoka – odsoudila jeho tvorbu, morálku, aby vynesla ortel, že po Jarkovi Nohavicovi ani pes neštěkne.

Začněme tedy Nohavicovou tvorbou. K té paní Hovorková uvedla: „Na to, že jsme možná někdy mohli o Nohavicovi říkat, že je básník, mají tentokrát jeho rýmy úroveň říkanky pologramotných absolventů vysoké školy života.“

Domnívám se, že Jarek Nohavica nikomu nemusí po letech své tvorby dokazovat, co umí slovy vyjádřit. Ne vždy jsou ovšem potřeba složité obraty a nečekané metafory. Záleží na žánru. Politická píseň či epigram mají být stručné, jednoduché a hlavně srozumitelné. A to se myslím Jarkovi Nohavicovi povedlo. Proamerický plátek se může zadávit zlobou. Zřejmě tedy náš bard uhodil hřebíček na hlavičku. Skoro se mi chce zarýmovat: „Hovorková zjevně potlačuje vzlyky / že zde ještě nemá noty z Ameriky.“

Sama paní Hovorková by patrně veršem nedokázala sdělit ani skutečnost, že se právě vrátila ze záchodu. Jen tedy prokázala, že umění vůbec nerozumí.

„Nohavica si vzal metál od Miloše Zemana i od masového vraha Vladimira Putina. Nevrátil ji ani po začátku agresivní války proti Ukrajině. Nevrátil ji po masakru v Buči. Nevrátil ji, protože je to člověk beze studu a bez hodnot, ačkoli si v některých písničkách hraje na opak“, může se pominout paní Hovorková.

Jarek Nohavica přitom konstatoval, že cenu nevrátí z toho důvodu, že se týká spojování národů prostřednictvím literatury. Nedostal ji za podněcování k válce: „Puškinovu cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy a ne za válčení.“

Svůj pamflet zakončila paní Hovorková příznačně – rozsudkem jak vystřiženým z politických procesů: „Jaromír Nohavica není náš národní básník. Ani ostravský bard. Je to písničkář dezolátů a člověk, který zničil všechno dobré, co kdy udělal. A jeho poslední hloupá rýmovačka to jen potvrzuje.“

Domnívám se, že není na paní Hovorkové, aby posuzovala, čí je pan Nohavica básník. Je zřejmé, že jeho tvorba budí u široké veřejnosti ohlas, proto se také paní Hovorková rozčiluje. Nepomůže jí ani zastrašování lidí, že je onálepkuje nic neříkajícím termínem „dezolát“. No a? Tak jsme pro ni dezoláty. Radši, ať nepátrá po tom, čím je pro nás ona.

Manipulátoři.cz s panem Cemperem v čele pro změnu vyrazili na tažení proti autorovi s přezdívkou Vidlák. Prý pan Vidlák straší lidi válkou. Zjevně se manipulátorům nelíbil Vidlákův článek nazvaný: „Proč neřeknete rovnou, že vám docházejí Ukrajinci?“ Na ten potom navázal další statí: „Moje děti vám nedám!“ Oba texty pokládám za velmi silné pro jejich protiválečný apel. Za vše hovoří následující řádky:

„Jsem rád, že jsem v posledních dvou dnech mohl zažít, že tu máme milující mámy. Jsem rád, že jsem mohl zažít milující otce, že jsem mohl vidět skutečnou lidskou obavu o své nejbližší a poprvé od začátku války na Ukrajině, jsem viděl i závan skutečného vzdoru. Vzdor člověka proti velkým zájmům. Vzdor matky proti válečnickým choutkám, vzdor rodiny proti všem těm šmejdům, co se jí snaží rozložit, aby se jim snáze hnali mladí kluci na jatka. Poprvé jsem viděl vzdor, který je silnější než obavy o sebe sama, protože po Řehkově projevu začalo jít o naše děti. Poprvé začalo jít o víc, než jen o statky.

Já mám tři syny. Tomu nejstaršímu je třináct. Nedržel jsem je v náručí, abych je obětoval za evropské hodnoty. Nebděl jsem nad nimi v noci, abych je dal za rozšíření NATO na východ. Neposílal jsem je do školy, aby pak jednou měli krásnou náhrobní desku na vojenském hřbitově.

Pokud bychom snad s těmito slovy sympatizovali, dostává se nám hned poučení z krizového vývoje: „Stránka „Vidlákovy kydy“ však věc vykládá tak, jako že se chystá mobilizace lidí do armády. O něčem takovém se na velitelském shromáždění nemluvilo.“

Náčelník generálního štábu Armády České republiky, Karel Řehka, zcela jasně řekl, že vypukne–li konflikt mezi Ruskem a NATO, Česká republika bude okamžitě do války zapojena: „Kdyby došlo ke střetu mezi Ruskem a Aliancí, naší země se to dotkne okamžitě, armáda bude aktivním účastníkem od první minuty. Území České republiky, naše infrastruktura a naši občané budou cílem nepřátelského působení ve všech doménách.“

Tato situace málem nastala, když na území Polska dopadla raketa, která byla mylně západními médii a některými politiky považována za projev ruského útoku, než se potvrdilo, že ji vypálila ukrajinská strana. Třetí světové válce jsme tak prozatím unikli. O fous či o prsa – vyberte si. Klidu nám však rozhodně nedodali někteří militantní politici, kteří měli bez vyšetřování událostí jasno, že válka s Rusem musí být (Němcová, Nerudová, Černochová ad.). Do kontextu si dejme Fialovu cestu do Kyjeva i s vládou ČR. Po návratu nám premiér oznámil: „Česká republika podpoří jednotnou reakci NATO v případě použití jakýchkoliv nekonvenčních zbraní ze strany agresorského státu."

Můžeme si být jisti, že v případě použití výše zmíněných zbraní by pan premiér dlouho nezjišťoval, kdo je vlastně použil – a byli bychom hned ve zničující válce. Navíc připočtěme dlouhodobé zjevné nepřátelství vůči Rusku, které dává Fialův kabinet nepokrytě najevo. Jako příklad stačí zmínit Rakušanův vak.

Nelze se tedy panu Vidlákovi nijak divit, že v něm toto vše vzbuzuje obavy. Nehraje si na žádného vědátora. Právě proto si zvolil přezdívku, jakou si zvolil. Nehlásí se k elitám, ale k lidem. Ke svému národu. Hlásí se k míru. Nemá snad právo na to, aby veřejně sdílel své obavy? Jak je vůbec možné, že je přípustné, aby byl jeho hlas umlčován?

Myslí si snad někdo, že v případě vypuknutí celosvětové války nám nezačnou chodit povolávací rozkazy? Podívejme se na Ukrajinu. Kdo neuprchnul, toho naverbovali. A jestli něco na Ukrajině v poslední době roste, je to počet hrobů padlým.

Hlas, který vybízí k mírovým jednáním a zastavení zrůdného zabíjení, by měl být slyšet co nejvíce. Je–li umlčován, mělo by to být pro každého z nás zřetelné varování. I z písně Karla Kryla, „Král a klaun“, přece dobře víme, kdy že mlčí Múzy.